PLACÁK
(aneb letní den u kaolinového jezírka)
Potírám svoje tělo olejíčkem v kleče
slunění- toť zaměstnání nad vší míru líné
a odpoledne se nám tady vleče
jak celý život jinde a pro lidi jiné.
Velcí jak malí hnětou bílou hlínu
a někteří – snad ti, jimž nebyly dopřány
lepí si velká ňadra z kaolínu
a slunce padá do vlasů jak do slámy.
Nad hladinou se vážky páří
a přes nárty nám přebíhají raci
K jezírku přijeli motorkáři
teď zbavují se svých zvířecích kůží jako vlkodlaci.
Zas se mi klíží oči- boží ticho tu je
jen občas voda více zacáká
a bolestný řev zdáli dosvědčuje
že opět někdo skočil placáka.
Dívka, jež na skútru přijela
vstupuje do vod s obřadností kněžky
Je nahoře bez docela?
Ve vodě vousy zastříhali raci
a přes hladinu zamžourali vlkodlaci
neboť je dnes tak strašně hezky…
VYPLOUVÁ PONORKA VICTORIA
(věnováno brněnskému výtvarníku a kapitánu PONORKY VICTORIE Rudimu Lorenzovi u příležitosti narozeninového večírku)
Lada Floriánová
Vzdejme čest a hrdě stůjme
vypněme hruď
a salutujme:
Vyplouvá ponorka Victoria
„Victoria ! Victoria !“
Již opouští domovský dok a vlna laská její bok.
Navzdory poušti
zase se spouští.
Navzdory hoři
zase se noří
do tajemných hloubek moří.
Kapitán už volá :
„Zavřít poklop, hola !“
Lodní šroub značky Perobotti
už z pračky zvyklý na bouře a sloty
vesele se otáčí
snad nás opět protlačí
všech režimů změnami
jak vlnami cunami.
Vzdejme čest a hrdě stůjme
vypněme hruď
a salutujme :
Vyplouvá ponorka Victoria
„Victoria ! Victoria !
Vzhůru dolů ! Češ pleš !
Nikdo nestůj stranou !
Vzhůru do bezvědomí !
Střízlivé nás nedostanou !!!“
to pro úrodu pravé požehnání
krom polí na město se spouští
kde slyšet místo chvály proklínání
a stížnosti samé na to dopuštění jen
- každý se hledí rychle schovat
tam kde byl živlem právě zastižen.
Ani já dnes už necítím tu touhu
jít v dešti městem
nebo brouzdat v lesním podrostu.
Po všech těch letech ztratila jsem víru
že třeba ještě vyrostu.
Někdo si našel obchod
jiný putyku
a já ukryla se v jednom butiku.
Boží déšť ztěží přidá lidem rozumu
ba mnozí ještě vhodí nějakou tu korunu
do žravého chřtánu modly konzumu.
Nějací tři muži
- to už déšť sílil docela –
nalezli azyl v dveřích kostela.
A byť došli pouze na práh
a jen z nutnosti
ponenáhlu jejich tváře
tak jako světců uvnitř u oltáře
nabývají výraz svatosti…
Ovšem, je v tom jistá tklivost
v naší uspěchané době
hleďme – svatá trpělivost!
Ten plešatý teď sepjal dlaně
nejmladší hledí vzhůru odevzdaně
brýlatý pohroužen je zjevně
v hluboké meditaci …
Liják se zmírňuje
a opět vrací
a v parku začali řvát ptáci …
Celou už věčnost stojí u těch dveří
jak jim čas klepsidrami měří …
Možná že jsou to svatí!
Jenže kteří?
Napadá mne jen Medard
ve své kápi
tady však nesedí mi datum v kalendáři
- teď máme přece zmrzlé chlapy …
Déšť ustal
muži splynuli zas s davem
jež se jak voda
ulicí hrne z práce.
To musím říct doma manželovi:
Dneska viděla jsem Pankráce,